dub

Přicházejí v dlouhých rouchách...

S úsměvem na tváři a jedy v otázkách.

Chystají léčku z vlastního zákona.

Mince a Císař.

„Máme platit daně Římu, nebo ne?"

Řekneš ano – jsi zrádce národa. Řekneš ne – jsi rebel pro katany.

A On řekne jen: „Ukažte mi ten peníz."

„Čí je ten obraz a nápis?" Císařův.

„Tak dejte císaři, co je císařovo... a Bohu, co je Boží."

Past sklapla naprázdno. Zůstali stát bez slov.

Sobota a uschlá ruka.

Sledovali ho z rohu, jestli bude uzdravovat v den odpočinku.

„Je v sobotu dovoleno dělat dobro, nebo zlo? Zachránit život, nebo zabít?"

Mlčení v sále. Ticho, co řeže.

Uzdravil tu ruku – a ukázal, že jejich předpisy jsou důležitější než člověk.

Chtěli ho chytit za slovo,

ale chytili sami sebe do vlastní pýchy.

Obroulené hroby – zvenku bílé a čisté,

uvnitř jen hniloba a mrtvé kosti.

Pravda nepotřebuje pasti.

„Mojžíš kázal takové kamenovat. Co říkáš ty?"

Když řekne smilování, porušil zákon. Když řekne zabi, popřel svou lásku.

On psal prstem do písku. A pak zvedl zrak:

„Kdo z vás je bez hříchu, ať hodí první."

Kameny padaly do prachu. Od nejstarších po nejmladší utíkali pryč.

Počítali komáry, ale polykali velbloudy.

Desátky z máty a kmínu dali do posledního zrnka,

ale spravedlnost, milosrdenství a věrnost nechali v blátě.

Mysleli si, že drží klíče od poznání.

Sami nevešli a druhým bránili.

Každá jejich past se stala zrcadlem.

A v tom zrcadle viděli jen svou vlastní tmu.

Světlo odhalí každou masku.

Pravda nepotřebuje slovní hračky.